Asistence v současnosti prosazuje individualizovaný systém příspěvku na péči, který umožní i lidem s nejtěžším postižením žít tak, jak sami chtějí. Mezi země, které v tomto ohledu došly zatím nejdál, se řadí Švédsko; rozhodli jsme se proto vydat do Stockholmu a nechat se tam inspirovat.
První schůzku jsme měli s Olou Balkem, expertem ze švédské Agentury pro participaci lidí s postižením, která spadá pod tamní ministerstvo sociálních věcí. Tato agentura mj. dohlíží na plnění závazků vyplývajících z úmluvy OSN o právech lidí se zdravotním postižením, kterou stejně jako Švédsko podepsala i České republika.
Ola nám představil švédský systém individualizované podpory z pohledu státního úředníka. Způsob poskytování osobní asistence, na kterou mají lidé s postižením nárok, se liší podle toho, kolik hodin konkrétní člověk potřebuje na zajištění svých základních životních potřeb. Pokud je to méně než 20 hodin týdně, je za zajištění osobní asistence zodpovědná místní samospráva. Nad 20 hodin týdně přechází zodpovědnost na stát.
Samotná definice základních potřeb je však sama předmětem kritiky některých uživatelů osobní asistence. Podle nich zahrnuje například pomoc při přijímání potravy, nicméně už nepočítá s časem na přípravu jídla. Zahrnuje základní úkony osobní hygieny a oblékání, pokud však chcete jít mezi lidi, hezky se učesat a společensky obléknout, to už mezi základní potřeby nespadá.
Po základním seznámením se švédským systémem jsme byli zvědaví, jak ho hodnotí sami uživatelé osobní asistence. Dali jsme si proto schůzku s těmi nejpovolanějšími, kterými jsou zakladatel Independent Living Institute (ILI) Adolf Ratzka a jeho kolegyně Katarina Bergwall a Emma Astrand.
Všichni tři jsou členy organizace STIL, tedy družstva, které poskytuje osobní asistenci pro své členy. Adolfa, rodáka z Karlových varů, který mj. pomáhal reformovat slovenský systém podpory lidí s postižením, jsme potkali na ulici před kanceláří ILI, když za pomoci asistentky vystupoval ze svého auta. Jak jsme později zjistitli, systém koordinace asistentů je ve Švédsku hodně odlišný od toho českého. Ve Švédsku je naprosto běžné, že si asistenty hledá a vybírá sám člověk s postižením. Pokud toho sám není schopen, například z důvodu mentálního postižení, pomáhá mu přitom jiný asistent či zákonný zástupce. Obvykle tak má každý uživatel osobní asistence okolo sebe vybudovanou skupinku asistentů či asistentek. Koordinaci, tedy kdo?, kdy?, kde? si řeší sami mezi sebou. Práci koordinátorů osobní asistence, kterou například u nás v Asistenci vykonává momentálně 7 lidí, neznají.
Poněkud překvapivé bylo pro nás také zjištění, že asistenti neprocházejí žádným obecným úvodním zácvikem, ale pouze školením šitým na míru konkrétnímu člověku, kterému budou asistovat. Toto školení si rovněž zajišťuje každý sám. Asistenti se tak obvykle nestřídají u více uživatelů osobní asistence, ale asistují dlouhodobě pouze jednomu člověku.
Ve Švédsku, jehož velikost populace je srovnatelná s ČR, je cca 20 000 uživatelů osobní asistence, z nichž 14 000 využívá asistenci více než 20 hodin týdně. Počet hodin osobní asistence, na které má člověk nárok, se určuje podobně jako u nás na základě sociálního šetření. Ve Švédsku se ale lidé nerozdělují podle stupňů závislosti; u každého se individuálně spočítá, kolik hodin asistence opravdu potřebuje. Poměrně běžné tak je, že někteří lidé mají zajištěno 24 hodin asistence denně. Někteří, například i Emma a Katarina, mají dokonce 25, resp. 26 hodin asistence denně. Ačkoli to na první dojem nedává smysl, vysvětlení je prosté – na některé úkony je potřeba dvou asistentů, proto celkové doba osobní asistence může činit i více než 24 hodin denně. Z pohledu mnoha lidí v České republice, kterým vystačí čtvrtý, tedy nejvyšší, stupeň příspěvku na péči maximálně na 5 hodin denně, se tak Švédsko jeví jako ráj na zemi.
Věkový limit pro využívání osobní asistence je ve Švédsku nastaven na 65 let. Jedná se však o hranici pro vstup do systému, což znamená, že pokud osobní asistenci využívali před 65. rokem věku, tak ji mohou využívat i po dosažení tohoto věku. Nezahrnuje tak osoby, které k tělesnému postižení dojdou v souvislosti s běžnými projevy stárnutí.
Zaujalo nás také to, že uživatelé osobní asistence mohou část svých hodin v rámci šestiměsíčních cyklů “ušetřit” a využít je pak nárazově ve větším rozsahu. Toho lidé využívají například na dovolených v zahraničí, kam si s sebou berou běžně dva asistenty.
Adolfa Ratzku jsme se také zeptali, jak je to ve Švédsku s asistováním členů rodiny, zejména rodičů svým dětem. Rodiče či jiní rodinní příslušníci mohou členům své rodiny asistovat, za což dostávají zaplaceno stejně jako profesionální asistenti, mohou však takto pracovat maximálně 40 hodin týdně – víc by bylo v rozporu se zákoníkem práce.
Poslední schůzku jsme měli v organizaci JAG, což v překladu znamená “já”. Jsou to ale také počáteční písmena slov, která přeložena do češtiny znamenají rovnost, asistence a integrace. JAG je podobně jako STIL družstvo, které zajišťuje osobní asistenci pro své členy. Těch je cca 400 a zaměstnává okolo 4000 asistentů. Roční rozpočet JAGu je 90 mil. Euro (cca 2,2 mld. Kč).
V krásném prostředí jejich denního centra jen pár kroků od stockholmského hlavního nádraží nás přivítali Asa Emtelin, odpovědná za PR organizace, a dva členové JAGu – Patrik a Monika, každý s dvojicí asistentů. Jak nám bylo vzápětí vysvětleno, Monika i Patrik mají po většinu dne dva asistenty současně. Člověk s postižením dostává od státu 30 Euro na hodinu asistence a tato částka je každoročně valorizována o 1,5%. Z této částky si pak hradí veškeré výdaje na asistenty. Sám si také asistenty rekrutuje, zacvičuje a koordinuje.
Jak je z tohoto krátkého repostu zřejmé, švédský systém se s tím českým nedá příliš srovnávat. Inspirativní ale není jen to, jak velkou míru podpory lidem s postižením poskytuje, ale i ve svém důrazu na autonomii každého člověka a svobodu o sobě rozhodovat. To se projevuje například i tak, že obě organizace, které jsme navštívili, jsou založeny a vedeny lidmi, kteří jsou zároveň uživateli osobní asistence. Mohou tak svobodně rozhodovat nejen o svém životě, ale i o chodu organizace, která jim poskytuje sociální služby.
V České republice máme ještě hodně co dohánět…
Studijní cesta proběhla v rámci projektu “Advokační kampaň – Pátý stupeň”, který podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.